Školka je za dveřmi. 

A co když se bojím víc než moje dítě?

První den ve školce se blíží.

Bačkory jsou připravené. Oblečení podepsané. Batůžek čeká v předsíni. Možná už znáte značku, kterou bude mít vaše dítě na skříňce.

A přesto vás občas napadne:

Zvládne to?

A hned za tím možná ještě jedna, o něco tišší otázka:

Zvládnu to já?

Ať do školky nastupuje dvouleté dítě, tříleté, nebo třeba čtyřleté, první větší odloučení může být důležitým okamžikem pro celou rodinu.

Když se těšíte a zároveň máte strach

Můžete vědět, že jste vybrali dobrou školku. Můžete se těšit na nové kamarády, zážitky a všechno, co dítě čeká.

A současně můžete přemýšlet:

Pozná paní učitelka, že potřebuje obejmout?

Řekne si, když bude mít žízeň?

Co když bude plakat?

Co když si nenajde kamaráda?

Co když mu bude smutno a já tam nebudu?

To nejsou otázky, které potřebujeme rychle zahnat větou: "Nebojte, ono si zvykne."

Jsou součástí toho, že své dítě poprvé předáváme do prostředí, které ještě dokonale neznáme.

Nemusíte být "statečná maminka"

Rodiče někdy slyší:

"Hlavně nesmíte být nervózní. Dítě to z vás vycítí."

Jenže pak se člověk začne stresovat ještě tím, že se stresuje.

Vaším úkolem není necítit obavy.

Nemusíte se první ráno široce usmívat, pokud máte knedlík v krku. Nemusíte předstírat, že odloučení nic neznamená.

Dítě ale potřebuje něco jiného.

Potřebuje cítit, že místu a lidem, kterým ho předáváte, důvěřujete.

Můžete tedy klidně říct:

"Bude to dnes pro nás oba nové. Paní učitelka se o tebe postará a já pro tebe zase přijdu."

To je mnohem cennější než slib:

"Neboj, nebudeš vůbec plakat."

Protože možná bude.

A i to může být součást adaptace.

Dítě nemusíme přesvědčit, že školka bude úžasná

"Bude tam strašná legrace!"

"Určitě si hned najdeš spoustu kamarádů!"

"Nebude se ti po mně vůbec stýskat!"

Myslíme to dobře. Chceme dítě povzbudit.

Jenže nikdo z nás neví, jaký jeho první den skutečně bude.

Mnohem bezpečnější je mluvit o tom, co víme:

"Bude tam paní učitelka."

"Ukáže ti, kam si dáš věci."

"Budeš tam s dalšími dětmi."

"A já se pro tebe vrátím."

Právě předvídatelnost může dítěti v novém prostředí velmi pomoci.

Co můžete udělat ještě před prvním dnem?

Pokud to školka umožňuje, seznamte dítě předem s prostředím. Projděte se kolem budovy. Podívejte se na zahradu. Ukažte mu vchod.

Zjistěte, jakou bude mít značku.

Pokud je možnost poznat budoucí paní učitelku, využijte ji.

Pro dospělého jsou to drobnosti.

Pro malé dítě ale mohou znamenat:

"Tohle místo už trochu znám."

A právě z malých známých věcí se v úplně novém prostředí může stát první pocit bezpečí.

A pak přijde první ráno

Možná dítě vběhne do třídy a ani se neotočí.

Možná se vás bude držet.

Možná začne plakat.

A možná budete mít slzy na krajíčku vy.

Žádná z těchto variant sama o sobě neříká, jestli adaptace probíhá dobře, nebo špatně.

První den není zkouška.

Ani pro dítě.

Ani pro vás.

Ani pro paní učitelku.

Je to začátek vztahu.

Dítě si postupně vytváří vztah k novému místu, dětem, režimu i dospělým, kteří se o něj budou starat.

A vztah potřebuje čas.

Jednu věc ale dítěti slibte

A potom ji dodržte.

Že se vrátíte.

Pokud řeknete "přijdu po obědě", přijďte po obědě.

Pokud nevíte přesně, kdy budete moci přijít, neslibujte konkrétní okamžik, který možná nedokážete splnit.

Pro nás je půlhodina zpoždění drobnost.

Pro dítě, které zatím nerozumí času jako dospělý, může být slib rodiče jedním z hlavních orientačních bodů dne.

Důvěra se staví i z maličkostí, které opakovaně platí.

A co když bude plakat?

Pláč neznamená, že jste něco pokazili.

A neznamená automaticky ani to, že dítě není na školku připravené.

Odloučení může bolet.

Dítě může potřebovat čas, aby přijalo útěchu od jiné blízké dospělé osoby. Aby zjistilo, jak den ve školce vypadá. Aby zažilo první důležitou zkušenost:

Máma odejde. A máma se vrátí.

Proto není cílem adaptace dítě, které nikdy nezapláče.

Cílem je, aby postupně získalo pocit:

"Tady jsem v bezpečí. Vím, na koho se obrátit. A vím, že si pro mě zase přijdou."

Dvě strany jedněch dveří

Rodič ráno předává to nejcennější, co má.

Na druhé straně dveří stojí učitelka, která dítě teprve poznává. Učí se rozumět jeho signálům, hledá cestu, jak ho uklidnit, co ho rozesměje, kdy potřebuje pomoc a kdy naopak prostor.

Obě strany mohou první dny prožívat intenzivně.

A obě mají stejný cíl.

Aby se dítě cítilo bezpečně.

Proto možná není nejdůležitější otázka:

"Zvládne moje dítě první den bez pláče?"

Mnohem důležitější může být:

"Dokážeme mu společně vytvořit prostředí, ve kterém postupně získá důvěru?"

Protože první krok nemusí být beze strachu.

Stačí, když je s důvěrou. ❤️

MK PRO RODIČE

Dvě strany jedněch dveří. Jeden společný zájem – dítě.